STRES

STRESSSSSStrach

 

Určitě mnoho z nás v posledním čase zažívalo stresové období. Se mnou se to táhne už od roku 2019, kdy jsem začala dělat státnice. Měla jsem práci, v které jsem nebyla šťastná. Všechno a všichni mě tam štvali, krom kolegyň, kterým jsem nejspíš zase já vytvářela toxické prostředí. Domů jsem chodila podrážděná a všechnu negativní energii předávala dál. Nastalo pandemické období, zavřely se obchody a já jsem jako mnoho dalších dostala nečekané volno. Musím říct, že mi to celkem vyhovovalo, ale postupně jsem se dostala do takové situace, kdy jsem trnula hrůzou, až se to zas všechno otevře a já budu muset mezi lidi. Zpět do toho prostředí, kdy mě témeř každý den bolela hlava. Hlavou mi pořád běželo, teď už vůbec není vhodné období opustit práci, ty peníze potřebuju. 

Jenže jeden den, asi dva měsíce po tom, co jsme byli opět v plném procesu, jsem si uvědomila, že to dál nejde, že se tam zblázním. Byla jsem na tom jak psychicky, tak i fyzicky dost špatně. Psa mám po celém těle, na tváři, přeci jen se chce taky podívat na svět a ono to pod tím oblečením jde težce. 

V ten den, kdy jsem dala výpověď se mi neskutečně ulevilo. Dva měsíce, co jsem tam musela vydržet do ukončení výpovědní lhúty se zdály nekonečné, něco jako čekání na Vánoce. Dočkala jsem se a našla si práci, která je blíž mému srdci, je náročnější v učení a hledání správných cest, ale alespoň vím, že má nějaký hlubší zmysl. A já jsem úpřimně šťastná.

A proč jsem tohle všechno měla potřebu napsat? Protože při nástupu do práce musíte projít lékařskou prohlídkou. Úpřimně jsem myslela, že moje kariéra asistentky pedagoga na prvním stupni bude spíš  ovlivněna mojí nedokonalou češtinou a ne lupénkou, ale člověk míní a život mění. Reálně mám jen dva zdravotní problémy, se kterýma se potýkám už od útlého dětství. Ťuk ťuk, ten jeden se mi už 5 let neprojevil. A s tím druhým si žiju tak nějak nepřetržitě dál. Musím si konečně sama před sebou přiznat, že nejsem spokojená s tím, že cca 30% mý kůže pokrývají fleky, ale tak nějak jsem s tím víc v pohodě před ostatníma. Úpřimně mě nezajímá názor ostatních, na to co mám s kůží. Dětem ve škole jsem trpělivě odpověděla na všechny jejich otázky, vysvětlila jsem, že je to sice nevzhledné, ale že se to nepřenáší. Děti jsou úžasné a vzaly to skvěle, mají ve mně parťáka.

V tomto láskyplném prostředí jak doma, tak v práci se snažím zahojit a vyléčit, nebude to ze dne na den, ale veřím tomu, že to zvládnu. Že to zvládnu podle svého předvědčení a to mé přesvědčení je ve stravě, cvičení, pozitivním nastavení mysli. Ne v návštěvě doktorů. 

A pak je tady ta vstupní prohlídka.

Nechávala jsem si čas, jestli jen náhodou nejsem přecitlivělá a beru něco tragicky, co vůbec tragické není. Ale už tři dny jsem ve stresu a strachu, a ten ne a ne opadnout. 

Panu doktorovi, takovému mladíčkovi, podám zprávu o svém zdravotním stavu od mého lékaře. Zeptá se mě pár doplňujících otázek a pak spočine na diagnóze Psoriáza. Ukazuju mu svou kůži, jak to se mnou vypadá. Začínám mít z toho špatný pocit. Kouká na mě a říká, že neví, že se musí poradit. Vytahuje mobil a volá svému otci, také lékaři a garantovi těch vstupních prohlídek u nich v ordinaci.

V té chvíly jsem se cítila jak nějaký prašivý pes a ne člověk. O mně beze mě rozhodovali o tom, jestli můžu dělat něco, co mě naplňuje. V té chvíli jsem absolutně netušila, co z toho může vzejít. Jen jsem trnula hrůzou. Něco takového jsem opravdu nečekala a nemyslela si, že to může být překážka, zvlášť po tom, co studuji na pedagogické fakultě a celou dobu se připravuju na povolání ve školství. Dlouho jsem hledala ten správný výraz, pro mé pocity, které mě v ordinaci provázely. A myslím, že to byly pocity ponížení. Cítila jsem se poníženě, když jsem uslyšela útržky z druhé strany, kde otec říká, že to přece ničemu nevadí, kde vidí pan doktor, jeho syn, teda problém. Že to není nakažlivá nemoc. I to pan doktor ví, ale ve školním prostředí je vysoký faktor stresu. Nakonec došli k závěru, že musím přinést papír od kožního, co on si o tom myslí. Mám na to měsíc.

Prošla s podmínkou.

Vysvětluju mou situaci, že ke kožnímu nechodím a ani nechci. Marně.

   

Prý to není namířené proti mně, i když z toho můžu mít takový pocit. Prý je to v mém zájmu. Ale jaký jiný pocit z toho mám mít, když se snažím posunout dál, tím směrem, kde mě to vždy táhlo a já teď netuším, co se může stát. 

Půjdu k někomu, kdo mě uvidí poprvé v životě a uvidí, že na tom právě v této fázy nejsem nejlíp. Co mi asi tak napíše do zprávy. Bojím se toho, že napíše, že prostředí práce pro mě není vhodné. Může to vůbec napsat? Co mám od toho očekávat?  Popis práce neovlivňuje ztravotní stav, osoba může práci vykonávat, ale měla by chodit na kožní prohlídky. Můžou mi to nějak nařídit? Já nevím, netuším, co si můžou nebo nemůžou dovolit. 

Jsem z toho nešťastná.

Takže něco čím se obhajují, že je to hlavně pro mě a pro mé zdraví, tak mi to způsobuje stres,

ten stres, kterému se mám vyhýbat. 

To je vše, s čím jsem se chtěla podělit a trochu vyventilovat. 

Věřím. Snažím se věřit tomu, že vše dobře dopadne. Ale strach mi docela slušně zatemňuje mysl. 

Držím si palce v nasplnění mým snů.

Držím i vám ostatním palce v naplnění vašich snů.