Už si ani nepamatuju, kdy se ty červené flíčky objevily poprvé. Vzpomínám si, že mě šíleně kousala hlava a budila jsem se ze spánku na svrbení ve vlasech. Nejčastěji to dopadlo tak, že jsem si kůži ve vlasech škrábala až do krve.
Od mala jsem věděla, že tato nemoc existuje a nijak mi nevadila. Vlastně jo, a nebo ne. Vadil mi pohled lidí a jakým způsobem přistupovali k nemocným. Moje máma ji má taky. Snad od mého narození, možná i dříve. Každopádně ji těhotenství se mnou moc nepřidalo.
Jako malá jsem chtěla chodit na koupaliště jako ostatní děti. A chtěla jsem tam i já chodit s mámou. Doposud se mnou chodila teta, mámina sestra. Ale proč by se mnou nemohla jít máma, když i jiné děti tam byli s rodiči. I já jsem chtěla ukázat jak se čvachtám ve vodě. Jak dokážu zadržet dech. Chtěla jsem vodní bitvu a všechno to vodní bláznění prožít s ní.
Pamatuju si, jak dlouho jsem ji musela přemlouvat až nakonec souhlasila, ale pod podmínkou, že půjdeme hned jak koupaliště otevře, dokud tam není moc lidí. Ha! Moc lidí, v tu dobu tam nebyla ani noha. Což mohlo být super, bazén celý pro sebe. Kdyby nepřišel plavčík a po pár minutách nevyzval mámu, aby do bazénu nechodila. Nebo se na to jenom ptal, co má za nemoc a jestli to není nakažlivé? Nechci kecat, každopádně to způsobilo, že už víc se mnou máma na koupaliště nešla. To byla má první negativní zkušenost.
Další se objevily, když jsem nastoupila do školy. Děcka se mi smála, že ze mě padá sníh. A křičela ,,Fuj, máš něco ve vlasech!"
Fleky, co jsem postřehla se objevili v podpaží a na holeni. Dalo se to dobře maskovat, takže nemám pocit, že na toto by se objevily nějaké narážky.
Samozřejmě, jakmile se fleků začne objevovat víc a víc a nedají se tak dobře skrýt, začínáte ztrácet určitý komfort a je vám mezi lidma nepříjemně. A proč? Protože každý civí. No, možná ne každý, ale vy ten blbý pocit rozhodně máte. 😅 A to je kámen úrazu, vaše psychika na tom není moc dobře a to celou situaci jenom zhoršuje a dostáváte se do bludného kruhu. Stres nemoc zhoršuje, máte víc postižených míst, tím víc si myslíte, že vás každý pozoruje a z toho jste opět ve stresu a fleků se objevuje víc, a každý se dívá .....
TÍMTO VÁM VŠEM, CO MÁTE PSA CHCI ŘÍCT - VYPRDNĚTE SE NA TO 😊😊
Jen ať se dívají, když nemají, co lepšího na práci. Koukají na vás buď malé děti, z těch si hlavu nedělejte, vím je to nepříjemné, sama jsem to mnohokrát zažila, dítě vám řekne, co mu v té hlavičce bloumá a ne vždy je to hezké. Ale je to jen nevědomostí a to samé jsou ostatní lidé, co tady to nikdy neviděli. Ruku na srdce, taky by jsme se otočili za dvouhlavým člověkem a taky by mu to nebylo zrovna pochuti. Všechno jsou to pohledy zkoumavé, plné nevědomí. Ty vás opravdu trápit nemusí a pokud i přesto trápí, přimluvte se k člověku a řekněte mu něco o té nemoci 😉 Ještě může být jeden případ, že se na vás bude dívat člověk, který taky takového psa vlastní a ten se pousměje, že v tom není sám.
TÍMTO CHCI ŘÍCT VŠEM, CO PSA NEMAJÍ, ALE RÁDI SE DÍVAJÍ - ANO, JE TO NEVZHLEDNÉ, ALE NEJSME PRAŠIVÍ A KLIDNĚ S NÁMA MŮŽETE MLUVIT A MŮŽEME SE SPOLU SMÁT, TANČIT, DRŽET ZA RUCE. PES SE DRŽÍ SVÉHO PÁNA A NESKÁČE NA JINÉ LIDI.
P.S.: S mámou jezdíme na jedno skvělé koupaliště pravidelně už několik let a nikdo nás z vody nevyhání :-) Ale o tom zas příště...
Žádné komentáře:
Okomentovat